Nota W. Wilsona z 18.10.1918 rakousko-uherské vládě

18. října 1918 odevzdal prezident Wilson švédskému velvyslanci ve Washingtonu pro vídeňskou vládu tuto odpověď:

Státní departement, dne 18. října 1918

Pane!

Mám čest potvrditi příjem Vaší noty ze dne 7. t. m., v níž jste doručil presidentovi sdělení c. a k. vlády ra­kousko-uherské. Mám nyní rozkaz presidentův, abych Vás požádal, abyste byl tak laskav a prosdřednictvím své vlády doručil c. a k. vládě tuto odpověď:

President považuje za svou povinnost vládě rakousko-­uherské oznámiti, že se nemůže zabývati předloženým návrhem této vlády, protože od jeho poselství ze dne 8. ledna nastaly jisté události největšího významu, jež nutně změnily kompetenci a odpovědnost vlády Spoje­ných států. Mezi 14 podmínkami, které president tehdy formuloval, byla tato: Národům Rakouska-Uherska, je­jichž místo mezi národy si přejeme viděti chráněno a zajištěno, má býti zaručena nejsvobodnější možnost k autonomnímu vývoji.

Od té doby, co byla tato věta napsána a před kon­gresem Spojených států vyslovena, vláda Spojených států uznala, že mezi Čechoslováky a říší německou, jakož i rakousko-uherskou je stav válečný, že Česko­slovenská Národní rada je de facto válčící vláda, která je vybavena náležitou autoritou říditi vojenské a poli­tické věci Čechoslováků.

Uznala také nejdalekosáhlejší měrou spravedlnost národních snah Jihoslovanův o svobodu. President není již s to, aby uznal pouhou "autonomii" národů těchto  za podklad pro mír, nýbrž je nucen trvati na tom, že ony, a nikoli on, mají býti soudci nad tím, které akce na straně vlády rakousko-uherské uspokojí aspirace a mínění národů o jejich právech a o určení jejich jakožto členy rodiny národů.

Přijměte, pane, opětné ujištění o mé hluboké úctě.

Robert Lansing

Z odpovědi Andrassyho:

„…klade si rakousko-uherská vláda za čest prohlásiti, že stejně jako s dřívějšími projevy pana prezidenta souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední notě o právech národů  rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů.

Poněvadž tedy Rakousko-Uhersko přijalo veškeré podmínky, na kterých učinil pan prezident závislým vstup do vyjednávání  o příměří a míru, nepřekáží po názoru rakousko-uherské vlády již nic zahájení tohoto jednání. …“